Z Indianapolis ze státu Indiana, nám dorazil tento nádherný Dodge Ram D-250 s motorem 5.2l V8 a manuální převodovkou! Tento farmářský pick-up truck je ve skvělém stavu, nulovou korozí a hlavně v původním originálním top stavu. Motor jde nádherně hladce, spojka neklouže, řazení je přesné. Podvozek pevný, nikde nic nemlátí, tlumiče dobré. Auto prakticky bez nutných investic.

VIDEO: https://www.instagram.com/p/DObbHUHjOAQ/

Motor jde velmi hezky a má původní 2-BBL karburátor Holley a díky 4 rychlostnímu manuálu se dostanete i na velmi příjemnou spotřebu. Auto má i funkční klimatizaci a originál rádio.

Interiér je velmi dobrém stavu, není potřeba nic čalounicky opravovat či měnit. Auto je sednout a jet.

Balíky sena samozřejmě dám pryč :))

Dodge nepotřebuje prakticky nic, pouze veteránské SPZ a technickou. S veteránskou testací vám mohu pomoci a jsem schopen vám zajistit i díly z USA.

CENA: 349 000 Kč

The post Dodge Ram 5.2l V8 – 1985 appeared first on Tomáš Bederka Photography.

Ford F-250 SuperCab – 1977

Z amerického západu, ze státu Oregon, k nám přijel tenhle téměř 50 letý pracant – Ford F-250 SuperCab z roku 1977. Tenhle truck má pod kapotou ten největší osmiválec, co kdy Ford do svých pickupů dával a to 7.5l V8. Vše je spárováno s automatickou převodovkou C3.

Tento Ford je velmi ojedinělý a vzácný model ve verzi SuperCab, tedy s prodlouženou kabinou. Zároveň má i dlouhou korbu, což byla téměř ta nejvíce pracovní varianta, která se dala v roce 1977 pořídit. Větší verze byla už jen verze CrewCab, která měla 4 dveře a těch se vyrobilo velmi málo.

Ford má náhod na zadní kola. Elektricky je vše plně funkční a budíky také ukazují. Co se týče interiéru, aktuálně chybí koberec a stropnice, ale to postupně doděláme. Auto má nějakou lehčí plechařinu, která se ale postupně také opraví.

Tenhle pickup se z Oregonu projel až na vzdálenou Aljašku a zpět a byl to skvělý pomocník v jedné rodině téměř od výroby.

Lak už má za těch skoro 50 let nějaké vady, ale zároveň je to skvělá patina, která připomíná historii tohoto pracanta.

Koupí této F-250 dostane majitel nejen stylovou káru, která bude bez pochyb jedna z nejojedinělejších u nás, ale také skvělou investici, protože těchto pickupů ubývá i v USA a ceny dnes už rostou závratným tempem a pořízení takového auta z USA je dnes prakticky nedostupná záležitost. Američané si jich cení pro svou spolehlivost, jednoduchou opravitelnost doma na zahradě a velmi levné náhradní díly.

Co se týče dílů, lze sehnat prakticky vše, na co si vzpomenete. Tato auta se těší v USA stále větší oblibě a tudíž lze stále dostat téměř vše a to za úplně jiné ceny, než jsou díly na evropská auta. To, že díly na ameriky jsou drahé a nesehnatelné je oblíbený mýtus. Jsou levné a dají se bez problémů sehnat.

U tohoto pickupu jsem schopen vám pomoci s STK i veteránskou testací a dostat auto bez problémů na historické SPZ. Bílé SPZ neřeším.

CENA: 339 000 KČ

Cena vozu je v aktuálním stavu, bez úprav a oprav, tedy i bez interiérových částí a plechařiny. Po částečné renovaci bude cena přibližně o 100 000 Kč vyšší. Práci a díly jste ale schopni si případně udělat i sami, není příliš náročná.

The post Ford F-250 SuperCab – 1977 appeared first on Tomáš Bederka Photography.

Ford má spolehlivý robustní osmiválec 351 Modified o objemu 5.8l, který je hladce. Motor má již vylepšené sání a 4 komorový karburátor. Motor má nové svíčky, kabely ke svíčkám, motorový olej + filtr, těsnění pod víka ventilů, cívka, startér, palivová pumpa. Dále nové čelní sklo vč. gumy, nové gumy kolem dveří, nová zadní světla, nové vnitřní světýlko, nová světla na střeše! Na míru vyrobená krásná dřevěná podlaha na korbu a dřevěné obložky dveří.

Manuální převodovka řadí přesně, spojka je seřízená a neklouže a jde hezky pevně. 4×4 je funkční – vyzkoušeli jsme to jen zlehka, žádný velký terén. Režimy pomalá čtyřkolka, rychlá čtyřkolka, zadokolka, neutrál. Zkontrolovaný a doplněný olej v manuální převodovce i v mezinápravové převodovce. Mezináprovová převodovka je robustní litinová NP205, která je prakticky nesmrtelná.  Uzamykatelné přední volnoběžky. Originální lift kit (zvednuté). Krásná hliníková kola a terénní pneumatiky. Klimatizace je dodělávaná v USA – standartní věc pro tyto ročníky – je ale funkční.

Interiér je naprosto v pořádku, není potřeba nic měnit, či opravovat. Palubka je ze shora trochu popraskaná (u 50 let starého Fordu klasický neduh), ale koupili jsme potah na palubku, která vypadá a sedí perfektně.

Ford má opravenou elektriku, co se týče světel – vše svítí a bliká. Zadní chromový nárazník v super stavu, přední pevnostní nárazník s přípravou na naviják také ve skvělém stavu – je pochozí a skvěle se z něj dostanete k motoru.

Originál pevnostní tažné zařízení vč. celé železné konstrukce je k vozu v ceně.

Tento Ford F-150 1979 je jedinečný model s kombinací čtyřkolky, manuálu a silného motoru. Je to skvělý projekt a především investiční příležitost, protože tyto ročníky se z USA téměř nedají dostat, jelikož ceny v USA šplhají do nesmyslných částek a američané si tato auta pro svou spolehlivost, jednoduchou opravitelnost a laciné náhradní díly nechávají. Auta v dobrém stavu z USA vycházejí od 30 000$ bez dopravy a DPH.

S veteránskou testací vám mohu pomoci a jsem schopen vám zajistit i díly z USA.

The post Ford F-150 4×4 Manuál – 1979 appeared first on Tomáš Bederka Photography.

Hezky popořadě

Abych to vzal hezky od začátku, tak auto jsem kupoval s tím, že tam jsou všelijaké mouchy. To mi bylo samozřejmě jasné, protože u auta z roku 1981 se dá čekat spousta problémů, obzvlášť když ho kupujete v původním stavu a ne po renovaci. Co jsem ale nečekal, že čím hlouběji půjdu, tím více věcí najdu.

První naprosto zásadní věcí, která mohla způsobit totální destrukci auta byl karburátor. V přední části karburátoru se nachází taková malá pumpička, která když sešlápnete plyn, tak se hýbe podle toho, jak silně a rychle na plyn šlapete. Tahle pumpička má gumové těsnění a jelikož guma není tvarově a kvalitou stálý materiál, tak po těch 40 letech přestala naprosto těsnit. To znamená, že při nastartování a sešlápnutí plynu, se tahle pumpička dala do pohybu a přes její netěsnící okraje začal do motorového prostoru stříkat benzín, což je úplně nádherná věc. Před karburátorem je totiž rozdělovač, který zjednodušeně přenáší elektrický proud do žhavících svíček v určitých časových intervalech a tím způsobuje, že se benzín zažehne. Pokud vezmete benzín a nastříkáte ho do rozdělovaše, ve kterém je proud, stačí vám jediná jiskřička a čágo bélo šílenci, oheň je všude. No a to u auta, které jste před pár dny koupili, prostě nechcete.

Naštěstí tahle věc se dá dost jednoduše řešit. Stačí vyměnit těsnění. Jenže. Je asi tak miliarda druhů karburátorů a v tu dobu jsem absolutně netušil, jak karburátor identifikovat. Napovědělo mi samozřejmě logo „Motorcraft“ a tak trochu i modrý label s nějakými kódy. Podle toho jsem ale bohužel nic nenašel. Proto jsem se na Facebooku přidal do pár amerických skupin, kde tyto Fordy mají a hodil jsem tam pár fotek karburátoru. Kromě typických hlášek – „Hoď tam kámo 4 barel, přidá ti to 15 koní“, „Pošli to ze skály, to je KO“ a podobně, se našlo pár amíků, kteří mi poradili, že se jedná o Motorcarft 2150, tedy základní model karburátoru, kterým se osazovaly Fordy F-250 v té době. Pak už jen stačilo najít na webu těsnící sadu a voala. Jenže.

První nákup dílů

Já jsem byl strašně nedočkavej. Měl jsem ještě peníze na straně a tak jsem se vrhnul na první velký nákup dílů bez hlubšího rozmyslu. A že jsem na tom nešetřil. Udělal jsem hned nákup z USA za nějakých 36 000 Kč:

Ono jako za 36 000 Kč hodně muziky. Nejhorší na tom je, že to reálně koupíte za 16 000 Kč a zbytek vás stojí doprava + clo + DPH + poplatek DHL za proclení. Měl jsem si koupit Wartburg.

K tomu jsem v Simix nakoupil oleje za dalších 5000 Kč – motorový, převodový, do zadního diferenciálu + aditivum. K tomu nová baterie 90 mAh za 2500 Kč. Celkově prostě první kup za 43 500 Kč.

Měl jsem obrovskou radost. Pro mě to byly druhé Vánoce a já jsem se těšil, že tohle všechno na auto nainstaluju a bude hotovo. Kéž by to bylo tak jednoduchý.

Nějak mi v tu dobu nedošlo, že se přede mnou může vyrojit dalších x kravin, které budou stát další spoustu peněz. Ale k tomu později.

První práce

Hned za dva dny byl víkend a já jsem všechno pobalil a letěl na chatu dělat na autě. Strašně jsem se na to těšil, až si se vším budu hrát, dám to tam a budu se plácat po zádech a říkat si, jakej jsem king, když odmontuju 4 šroubky, vyměním světlo a zase je tam vrátím.

No a opravdu. Pustil jsem se hned do předních světel, což je asi ta nejjednoduší práce. 4 šroubky chromový kryt světla. 3 šroubky světlo, odpojit konektor, vysunout světlo a pak to celé pozpátku.

Cítil jsem se samozřejmě jako král automechaniků a že teď mě nemůže už nic zaskočit. Moje sebevědomí podpořilo i to, že jsem pak s tátou vyměnil tu prokletou palivovou pumpičku na karburátoru a ta konečně těsnila a nemusel jsem se tak bát požáru. Vyměnil jsem pak všechny žárovky ve světlech – tedy kde to šlo. Někde už to bylo totálně zapečené a bude nutné vyměnit objímky, které nikde nejsou skladem. Ach jo. Naštěstí jsem sehnal nějaké podobné, jen jsem je nestihnul zkusit zatím do auta dát.

Byl to skvělý pocit. Měl jsem z auta radost a těšil jsem se, až s ním poprvé vyjedu. Věděl jsem ale, že auto budu muset nejdřív dát k Adrianovi (mechanikovi), aby vyměnil oleje a zkontroloval kde co, jestli je auto v pořádku a zpojízdnil ho.

No, jelikož článek je o průserech, hned první dva průsery nastaly ještě ten večer. První bylo utility světlo pod kapotou. Když jsem auto koupil, bylo odpojené, což mi přišlo logické. Proč má svítit, když ho nepotřebuju. Hned při prvním startu, to jak je na videu, jsem ho pak zapojil s tátou, pokochali se a šli jsme se podívat do zadu na blinkry a světla, jak to krásně svítí. Když jsme se vrátili k otevřené kapotě, valil se ze světla bílý dým. Průser. Utility světlo je 6 metrů dlouhý samonavíjecí drát a na něm světlo, se kterým si můžete posvítit kdekoliv na autě. Jelikož ten drát byl 40 let starý, gumová bužírka vytvrdlá a polámaná, tak se to někde potkalo a vytvořilo to cívku, která se okamžitě začala brutálně hřát. Zapojit to, zabouchnout kapotu a jít od toho, tak tu máme co? Ano děti, máme tu požár. Prostě všude samej oheň. Naštěstí jsem to včas odpojil a dobrý. Světýlko v pytli, ale lepší světýlko v pytli, než auto v plamenech. Jen teda se to světýlko nedá sehnat a to, které jsem sehnal a koupil na eBayi mi DHL ztratilo. Not great not terrible.

Další fuckup byl, když jsem chtěl vyměnit spínačku. To je to, jak tam strkáte klíček, otočíte s ním a nastartujete. Ta mrcha šla ven jako po másle. Až jsem se divil. Jenže ta nová tam nechtěla. Byla to netykavka. Být citlivej na ní nefungovalo. Přemlouvání taky ne. Kladivo pomohlo. Jenže jen na tu starou. 2 hodiny v pr*eli. Ach jo.

No a poslední fuckup ten víkend byl, když jsem chtěl auto detailně nafotit kvůli dalším dílům, co koupit. Zjistil jsem, že zadní brzdy nebrzdí. Nebudu vám ani popisovat jak, protože je mi to trapný, ale ano, při výjezdu z garáže jsem to naboural. Skvělý čas zjistit, že vám to nebrzdí je, když před vámi stojí překážka, vy stojíte dvěma nohama na brzdě a auto jede dál. Asi vás napadne, že přední brzdy by to měly ubrzdit a ano, měly, ale na suchu. Tohle bohužel bylo na sněhu a přední kola stála a zadní tlačil motor, tudíž auto jelo ve smyku až do nárazu. Byl to strašný pocit bezmoci a v té panice mě nenapadlo to chcípnout. Prostě drc. Naštěstí to dobře dopadlo a na Fordu se to nijak neprojevilo.

Co tě čeká, to tě nemine

Těch průserů mě potkalo ještě hodně, ale nechci tenhle článek strašně moc natahovat a zároveň chci mít materiál na další, takže to pomalu ukončím. V příštím článku plným průserů si povíme o průserech:

Na motoru

Na brzdách

Na zadní nápravě

Atd..

Jsem rád, že to občas čtete a že vás to baví, což mi i píšete. Můžete mě sledovat i na Instagramu, kde sdílím vše z renovace, ale jen v rámci fotografií a videí, rozhodně ne takto podrobných informací.

www.instagram.com/tomasbdrk_classics

The post Ford F-250 1981- Nekonečno prů*erů appeared first on Tomáš Bederka Photography.

V tomhle článku bych chtěl popsat a ukázat vše, co o mém Fordu vlastně vím. Chci rozepsat nějaké informace, tipy, triky a obecně vás seznámit s tím, co je tenhle Ford zač a proč je pro mě tak jedinečný. Dokonce si budete moci prohlídnout originální katalog Fordu z roku 1981!

Zakázková práce

Rok 1981 nebyl úplně výjimečným rokem v historii lidstva. Nestalo se toho zas tak mnoho, ale kromě toho, že vzniknul můj Ford F-250, tak si odbyl premiéru legendární film Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy a také spatřil světlo světa první DeLorean DMC-12 z nesmrtelného filmu Návrat do budoucnosti.

Abych to trochu uvedl na pravou míru, tak můj Ford F-250 nebyl vyroben v roce 1981, byl dokončen přesně 12/12/1980, ale je to modelový rok 1981 a proto se tento rok uvádí i v názvu. Nebo alespoň já ho uvádím.

Výroba tohoto konkrétního kousku začala objednávkou v městě Longview ve státě Washington, která přišla do Fordu přesně 8/10/1980 . Do výroby v San Jose se dostal ale až o 2 měsíce později a to 10/12/1980 a dokončený byl o 2 dny později. K prvnímu majiteli se tak dostal pár dní po novém roce a to 10/1/1981. Řekl bych, že to byl hezký start do nového roku.

Všechny tyhle informace vím díky tomu, že jsem náhodou našel na internetu stránku MartiAuto.com, což je rodinná firma Kevina a Shelli Marti z Arizony. Kevin Marti vlastní obchod s náhradními díly na Fordy a před lety dostal jako jediný v USA možnost koupit veškeré produkční listy Fordu, Lincolnu a Mercury (vše patří pod hlavičku Ford) a to od roku 1966 až do roku 2017. Díky tomu jako jediný na světě vám dokáže říct úplně všechno o vašem autě zmíněných značek podle VIN kódu. Díky tomu vím, s jakou výbavou můj Ford vyjel z linky a co ho činilo jedinečným.

Když to vemu od toho nejvyjímečnějšího čísla, tak celkově bylo vyrobeno pouze 27 kusů s touto barevnou kombinací a výbavou a můžu se jenom domnívat, kolik z těch 27 kusů se v tak nějak původním stavu dožilo dnešních dnů, pokud se dožily dneška vůbec. Přeci jen je to 40 let a američani nejsou proslulí zrovna tím, že by auta nechávali v původním stavu a nebo že by o ně pečlivě pečovali. Celkově bylo vyrobeno nějakých cca 12 000 kusů modelů Ford F-250 1981, což není nic zvláštního, když modelová řada F je nejprodávanějším autem v americe už pěknou řádku let.

Solidní výbava

Moje F-250 je osazená 8 válcovým motorem s označením 351m o obsahu 5.8 litrů a výkonu 136 koní. O přenos síly se stará 3 rychlostní automatická převodovka C6. „Ty vole, dvoutunová amerika se 6 litrem pod kapotou, to bude žrát jako kráva ne?“ – Tohle slýchám tak často, že kdybych za to pokaždé dostal korunu, mohl sem mít tohle auto zadarmo. Žere a nežere. Podle příručky žere tenhle Ford 17 litrů na 100 km. Po těch letech už to bude hádám kolem 20 litrů na 100 km, což je docela fajn, oproti našemu Thunderbirdu, který si bez přehánění vezme skoro 40 litrů na 100 km. Spotřeba to není zas tak hrozná, protože tenhle tank má dvě nádrže o celkovém objemu 150 litrů, takže moje výlety nebudou jen od pumpy k pumpě. Jinak tahle auta nebyla dělaná na rychlost, ale na sílu a proto, kdybych chtěl, tak bych mohl na korbu naložit skoro 2 tuny, což při váze auta 2 tuny z toho dělá už malý náklaďák.

Tahle F-250 byla v poměrně dobré výbavě. Měla několik balíčků výbavy, tzv packages. Konkrétně se jednalo o balíčky Camper Special a Ranger package. Celkově tam v příplatkové výbavě byla spousta věcí, zde je takový krátký výčet z VIN kódu:

Your vehicle was equipped with the following features:

• –  Tool Storage Box
• –  Heavy Duty Air Cleaner Filter
• –  Sliding Rear Window
• –  9.50×16.5E Black Sidewall Nylon Tires
• –  Spare Tire & Wheel
• –  Tilt Steering Wheel
• –  Camper Special
• –  Speed Control
• –  Light Group
• –  Dual Electric Horns
• –  Super Cooling Package
• –  Auxiliary Fuel Tank w/Standard Tank
• –  Argent Rear Step Bumper
• – Ranger Package
• –  Tie Down Hooks
• –  Exterior Sound Package
• –  Tinted Glass
• –  Convenience Group
• –  Exterior Protection Group
• –  Regular & Deluxe Tu-Tone Paint
• –  351 Modified Engine

Pokud by vás zajímalo, co jaký balíček obsahuje, můžete se podívat do originálního prospektu z roku 1981, který jste mohli tenkrát najít u každého dealera Fordu v USA. Já už jsem si samozřejmě veškeré info z katalogu zjistil, ale vás nechám si to projít, abyste se pokochali i vy a přivoněli k té nostalgii z 80. let.

Co je špatně?

Samozřejmě, jak lze u 40. letého auta čekat, není ve stejném stavu, jako když sjelo v roce 1980 z výrobní linky. Na první pohled si lze všimnout kosmetických nedostatků, jako je promáčklá kapota, sem tam nějaký ďolíček a poškozený tail gate, tedy dveře na korbě, prasklé přední okno a rez na korbě. Naštěstí to nejsou zásadní věci, které by nějak stěžovaly plánovanou renovaci. Důležité je, že auto není prorezlé na důležitých místech a když to vemu kolem a kolem, kromě povrchové rzi, kterou lze snadno odstranit, tak je kastle naprosto zdravá, což je super a vše to zjednoduší. Na předku si můžete všimnou i lehké patiny na laku, kterou ještě nevím jestli nechám, nebo ji přelakuju.

Co se týče motorické stránky, tak tam byl od samého počátku problém karburátor. Motor byl obecně viditelně celkem zanedbaný, protože na něm byla spousta bordelu a jak jsem psal v minulém článku, nechali to dojít tak daleko, až přestala těsnit palivová pumpička na karburátoru a do motorového prostoru stříkal benzín. Pokud jste přidali prudce plyn, měl benzín tendenci vystříknout dost silně a mohl by se tak dostat do rozdělovače, což by okamžitě způsobilo požár. Proto jsem musel objednat z RockAuto.com těsnící sadu na karburátor – stále je tam základní 2 komorový karburátor Motorcraft 2150 – a přetěsnit palivovou pumpičku. Přetěsnit pumpičku znamenalo uvolnit 4 šroubky, prohodit těsnění a pružinku a vrátit to zpět. Akce na pár minut a udělalo to spoustu parády a člověk si to udělá sám v garáži.

Dalším dost zásadním technickým problémem byly zadní bubnové brzdy. Ty konkrétně nebrzdily téměř vůbec a motor je svou sílou vždy přetlačil. Přední kotoučové brzdy fungují dobře, jsou totiž viditelně nedávno dělané, ale i tak například na sněhu neměly šanci auto zastavit, protože Ford má náhon na zadní kola, tudíž motor furt tlačil auto kupředu. Naštěstí to také není příliš zásadní problém a k dnešnímu dni je už vyřešený.

Celkově jsem našel jen pár složitějších závad, ale nic, co by nešlo poměrně jednoduše vyměnit či opravit. Konkrétně šlo o tyto závady:
1) Propouštěla palivová pumpička na karburátoru – vyřešeno
2) Zadní bubnové brzdy totálně KO vč. bubnů – už vyřešeno
3) Ložisko vodní pumpy špatné – koupena nová vodní pumpa, vyměněno
4) Místo výfuku byla lešenová trubka – Adrian vyrobil nový nerezový výfuk
5) Prorezlá víka ventilů – koupená nová chromová Edelbrock
6) Prorezlý „vacuum reservoir“ – koupeno, vyměněno za plastový
7) Ložiska a těsnění ve všech kolech špatná – koupeno, vyměněno
8) Tlumiče KO – koupeno, vyměněno
9) Světlo pod kapotou – koupeno
10) Špatná přední světla a žárovky obecně – koupeno, vyměněno
11) Chybějící šrouby na kola – koupeno, dodáno
12) Špatný tapecírung na dvěřích interiéru – koupen nový
13) Těsnění, gumy a sametky okolo oken KO – koupeny nové
14) Prasklé přední okno – koupeno nové v Simix
15) Odpojená druhá nádrž – aktuálně řešit nebudu
16) Vady na karoserii – v plánu, bude řešit klempíř

Úplný stav motoru se dozvím až po výměně oleje a změření tlaků v motoru. To mi dá informaci v jaké kondici motor je, ale Adrian, můj vrchní mechanik, už při poslechu a celkové údržbě co na motoru zatím prováděl říkal, že zní velmi dobře a věří tomu, že bude naprosto v pořádku. To pro mě byla skvělá zpráva, protože motor a převodovka jsou srdce auta a když je tohle špatné, je to velký a nákladný problém.

Nekonečný příběh

Ač se to možná zdá na dobré cestě, a ono je, tak stejně se stále objevují různé problémy, které se musí okamžitě řešit, jinak jsou velké prostoje v časovém plánu oprav a to nechci já a ani Adrian. Stalo se nám několik různých tzv. „fuck upů“ a ty vám popíšu v dalším článku, ať se máte na co těšit. Napíšu vám, jak probíhal první a druhý nákup dílů a proč jsem nějaké věci musel bohužel koupit dvakrát. Díky za váš čas a budu se na vás těšit u dalšího článku!

The post Ford F-250 Ranger Camper Special 1981 appeared first on Tomáš Bederka Photography.

První seznámení s „amerikou“

Kdo mě zná osobně tak ví, že spoustu let tíhnu k americkým autům a to ať novým, tak především ke klasikám ze 60., 70. a 80. let. S tátou jsme už před lety měli první projekt a to Dodge Charger z roku 1973 s motorem 5.2l V8.

Dodge Charger je kultovní klasika a je to legendární muscle car, který se objevil v mnoha filmech. Nejznámější je určitě legendární Charger z roku 1970 ve filmu Rychle a Zběsile, který patřil Dominiku Torretovi. Rodová linie Chargerů trvá až do dnes a není divu, že Chargery patří k jedním z nejhodnotnějších kusů z klasických automobilů, které mají sběratelé ve svých garážích. My jsme překvapivě koupili Dodge Charger tenkrát v Čechách. V tu dobu jsme nebyli vůbec znalí toho, jak renovování starého automobilu probíhá. Absolutně jsme netušili kolik to stojí a neměli jsme ani pořádné kontakty na lidi, kteří by byli schopní za rozumné peníze a v rozumné kvalitě na autě něco udělat. Rozhodli jsme se pustit do renovace po vlastní ose.

Postupně jsme začali auto rozebírat a byli jsme nadšení, jak to za pomoci šroubováku šlo rychle a jednoduše. Došli jsme do takového stádia, že jsme vyndali motor na paletu a z auta zbyla jen plechová kastle s převodovkou a volantem. V tu chvíli nám ale došlo, že nevíme jak dál a tím projekt skončil. Neměli jsme na auto vůbec čas a tak musel jít Charger do světa a do dnes toho litujeme, jelikož kdybychom se tenkrát do téhle akce nepustili a nebo pustili jinak, mohli jsme ve sbírce mít krásný Dodge Charger s „big blockem“ pod kapotou.

Druhý dech

Prodej Chargeru nás hodně mrzel a několik let jsme společně s tátou chtěli najít nějakou jinou zajímavou ameriku. V takovém, já to nazývám mezidobí, jsme měli Cadillac Escalade a speciálně upravený van GMC Vandura 2500 4×4. Byla to krásná a zajímavá auta, ale nebylo to přesně, co jsme od ameriky chtěli.

Nakonec i tahle dvě auta šla do světa a my jsme byli zase bez auta. Čas plynul a my jsme tak nějak na hledání vysněné ameriky zanevřeli.

Americká limuzína o výkonu 365 koní

V roce 2018 se na nás ale usmálo po delší době štěstí. Úplnou náhodou jsme narazili na Ford Thunderbird z roku 1970 s úžasným motorem ThunderJet o objemu 7.0 litrů, 8 válci a výkonem 365 koní. Motor ThunderJet je vlastně lehce upravený motor CobraJet ze závodních Mustangů, což byl jeden z nejlepších motorů, co jste mohli v roce 70 dostat. Tenhle Ford Thunderbird je opravdová rarita, protože je v původním stavu a to vč. nádherného zachovalého interiéru v provedení Brougham, což byla v roce 1970 opravdu luxusní výbava.

Obrovskou náhodu vidím i v tom, že první projekt – Dodge Charger 1973 jsme koupili 5. září 2016. Ford Thunderbird 1970 jsme koupili 5. září 2018. Dva roky po sobě. Dvě jedinečná auta.

T-Bird jsme neprodali. Máme ho do dnes a stále ho zvelebujeme. Výhodou bylo i to, že auto bylo kompletní a potřebovali jen pár malých servisních úkonů, tudíž nebylo potřeba dělat nějakou rozsáhlou renovaci a podobně. Aktuálně je auto zazimované a čeká na jaro, až ho budeme moct znovu pořádně protáhnout po silnicích.

Ford Truck jako životní styl

Teď se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu. K tomu hlavnímu proč tenhle článek vůbec píšu. K mému Ford F-250 1981.

S tátou jsme vždy měli zajímavá auta a aktuálně spolu máme i Ford Thunderbird z roku 1970 o kterém jste mohli číst o pár odstavců výše. Já ale vždy toužil po něčem svém. Opravdu mojí americe, kterou si udělám podle svých představ.

Vždy jsem si říkal, že moje první auto bude buď úplně nový Ford Mustang, nebo nějaký starý pick-up. Často jsem pokukoval po různých Ford F-100, F-150 a podobně různě po internetu. Na inzercích jich byla spousta, ale když to byly „vraky“, stály kolem 200 000 Kč a když to bylo hezké auto, tak přes 400 000 Kč, což v obou případech bylo v tu dobu mimo moje finanční možnosti. Koupit vrak za 200 000 Kč a nasypat do něj dalších 200 000 Kč a čekat rok či dva nepřipadalo v úvahu. Byl to prostě vždy takový nedosažitelný sen, kterého jsem se ale vzdát nechtěl a tak ve mě pořád tiše dřímal. Chtěl jsem jen jet v tom starém trucku při západu slunce a poslouchat americké country.

Minulý rok před Vánoci (2021) jsme byli s tátou vybírat nějaké dárky. Seděli jsme na obědě v OC Černý Most a mě nějakou úplnou náhodou napadlo, že jsem viděl na inzerci Ford F-150 z roku 1979 a že bychom se na něj mohli jet podívat, protože to nebylo daleko. Dárky jsme měli nakoupené, času bylo dost, tak jsme se vypravili na auto podívat.

Když jsme dorazili na místo, překvapilo mě, jaký vrak jsme na místě našli. Nemluvím o tom mém autě samozřejmě. Ford F-150 byl prorezlý, měl spoustu vad a motoru se hodně nechtělo pracovat, ale po chvíli trápení naskočil, ale na první poslech mu neběžely všechny válce, takže velmi špatné znamení. Jak jsem tak okolo auta obcházel, všimnul jsem si kousek v dáli jiného, na první pohled mnohem hezčího kousku a rovnou jsem se k němu vypravil.

Z dálky to byl krasavec, ze dvou metrů už vylezly všechny chyby, kterých ale rozhodně nebylo tolik, jako na tom Fordu F-150. Důležitá věc byla, že nikde nebyl prorezlý, což je velká úspora časum, trápení a peněz. Požádal jsem prodejce aby auto nastartoval a ukázal mi jak jede, abych se alespoň trochu přesvědčil, že je motoricky v pořádku. Prodejci se do toho moc nechtělo, jelikož na karburátoru netěsnila palivová pumpička a tím pádem propouštěla benzín, který stříkal na blok motoru a mohl kdykoliv natéct do rozdělovače, což by znamenalo jediné – požár.

Po chvilce přemlouvání ale svolil a motor nahodil. Okamžitě bylo slyšet, že motor běží naprosto v pořádku a celkem klidně. Jediným šokem byl zvuk výfuku. Tedy „výfuku“. Truck měl místo výfuku navařenou lešenovou trubku. Může to znít vtipně, ale u starých amerik to není nic až tak neobvyklého. V autě mě prodejce i provezl, ale jen kousek, protože jsme měli oba strach, aby nám auto nezačalo hořet. Za těch 100 metrů adrenalinové jízdy toho člověk moc nepozná, ale to, že motor běží, převodovka zařadí, byl dobrý začátek.

Rozhodování nebylo jednoduché. Auto nebylo ve stoprocentním stavu, ale to ani za tu cenu být nemohlo. Byla na něm práce a věděl jsem, že do něj ještě značná investice bude, ale základ to byl velmi solidní a věděl jsem, že každá koruna do něj vložená se zhodnotí a rozhodně to nebude špatná investice. Jenže. Vemte před Vánoci v době finanční krize většinu peněz co máte na straně a vražte je do auta, co nejezdí a nějakou dobu ani jezdit nebude. Zní to jako skok do propasti, že? Tak já sem skočil. A dopadnul jsem do měkkého.

Životní projekt

Koupil jsem ho. Opravdu jsem to udělal. Nemohl jsem tomu ještě nějakou chvíli uvěřit. Ve mě se mísily pocity obrovské radosti a zároveň nepopsatelného strachu, abych do toho projektu nezahučel.

Koupil jsem Ford F-250 Ranger Camper Special z roku 1981 s motorem 5.8l V8 s označením 351m původem z města Clatskanie z amerického Oregonu.

Věděl jsem, že mě čekají značné investice a že to nebude jen tak, ale tu radost, kterou mi to auto bude dělat až bude hotové, to bude ten dílek skládačky, kterou jsem chtěl dlouhou dobu složit. Od chvíle, co jsem podepsal kupní smlouvu mi bylo jasné, že právě začal běh. Ne žádný sprint, ale běh na dlouhou trať. Strašně se na ten běh těším a nejde tak ani o ten cíl, ale v tomhle případě platí pořekadlo, že cesta je cíl a opravdu to tak je. Každá minuta a každá koruna vložená do tohohle auta mě neskutečně baví a naplňuje. Není to občas jednoduché a už vůbec ne levné, ale stojí to za to. Aktuálně je Ford v dílně u kamaráda Adriana a ten mu dává postupně nový život.

Závěr

Pokud jste to dočetli až jsem, tak jste opravdu neskuteční. Doufám, že vás článek bavil a věřte, že není poslední. Aktuálně je auto v dílně a mám tak spoustu materiálu a historek, které vám chci postupně předat. Půjdete se mnou tu dlouhou cestu za vysněným autem a já vám ji budu postupně detailně odhalovat. Díky moc.

The post Ford F-250 1981 – Od náhody po životní projekt appeared first on Tomáš Bederka Photography.

Každý z nás někdy s něčím začínal a nebyl si jistý, jak vlastně správně začít. Ať je to sport, tanec, jazyky, nebo právě fotografování. Často se mě lidi ptají, jaký fotoaparát si koupit do začátku. Rádi fotí telefonem, baví je to, rádi si fotky upravují a chtěli by se trochu posunout v kvalitě fotografií. V tomto článku vám dám pár tipů co zohlednit při výběru vašeho prvního fotoaparátu. Bavit se budu o DSLR fotoaparátech, tedy zrcadlovkách (či bezzrcadlovkách). Článek je směřován lidem okolo mého věku, tady cca do 30 let. Ti starší většinou mají klasické kompakty a stačí jim to, no hate :)))

1) Jak moc vážně to myslím?

První důležitou otázku je se zeptat sám sebe – „Jak vážně to s fotografováním myslím?“. Chcete si pořídit fotoaparát pouze na dovolenou? Chcete to mít jako hobby a občas si cvaknout něco hezkého a techničtějšího? Chtěli byste, aby se to třeba překlenulo i v občasný přivýdělek? Důležité je si odpovědět upřímně. 

Pokud máte pár dnů či týdnů do dovolené a uvažujete nad tím, koupit si fotoaparát, tak vám upřímně řeknu, že to nemá smysl. Proč? Je to jednoduché. Pravděpodobně byste si koupili nějaký základní set kolem 12 000 Kč až 15 000 Kč. Na čtení manuálu byste se pravděpodobně vykašlali. Kouknout se na internet jak nastavit správně foťák byste asi také vynechali. Nakonec byste fotoaparát nechali v automatickém režimu a cvakali. Doma byste si fotografie stáhli do počítače a zjistili, že nevypadají tak, jako na Instagramu, nebo v prospektech cestovních kanceláří. Poté byste začali pátrat po tom, jak je upravit. Zjistili byste, že programy dodávané s fotoaparátem jsou moc složité a že stejně fotografie neupraví tak, jak byste si přáli. Fotografie odložíte a možná jednou za 5 let se na ně podíváte. Pokud jste tedy pravděpodobně tento dovolenkový typ, tak věřte, že vám bude bohatě stačit telefon. Většina lidí dnes vlastní telefony, které fotí opravdu velmi dobře a to stojí něco kolem 10 000 Kč. Pokud vezmeme nejvyšší modely iPhone, Samsung, Huawei či Xiaomi, tak se dostáváme na opravdu velmi dobrou kvalitu obrazu, která běžnému spotřebiteli a amatérskému fotografovi bude naprosto stačit. Navíc, fotografie máte ihned v telefonu připravené ke sdílení na sociální sítě. Takže, pokud jste dovolenkový typ, zůstaňte u svého telefonu. Ušetříte tím spoustu peněz a trápení. 

Pokud víte, že nejste jen dovolenkový typ a že vás focení baví, tak můžete začít klidně koukat po nějaké zrcadlovce. Pokud vaše ambice sahají pouze k nějakému občasnému hobby fotografování, nebude to stát příliš peněz. Tedy ve srování s profesionální výbavou. Pokud byste ale uvažovali o tom, že jednou byste to posunout chtěli, tak musíte začít uvažovat trochu jinak a já vám ukážu jak. 

2) Chci být hobby fotograf

 

Pokud jste se rozhodli, že chcete mít fotografování jako koníčka, tak je to skvělá volba. V první řadě si budete muset určit rozpočet. Pravděpodobně bude někde mezi 10 000 až 20 000 Kč, což je pro hobby fotografování optimální rozpočet. Drtivá většina fotoaparátů bude osazena tzv. APS-C čipem. APS-C je název snímacího čipu. Hodně zjednodušeně se dá říci, že velikost snímacího čipu ovlivňuje kvalitu výsledné fotografie. Čím větší čip, tím dražší fotoaparát, ale i lepší fotografie. Běžné profesionální zrcadlovky a bezzrcadlovky jsou osazeny tzv. Full Frame čipem o velikosti kinofilmového políčka. Pak jsou tu ještě „ultraprofesionální“ zrcadlovky s čipem, který se nazývá „středoformát“. To už je ale úplně jiná cenová třída (statisíce až miliony korun) a pro běžné uživatele absolutně zbytečné. Vy se tedy budete pohybovat ve fotoaparátech s APS-C čipem. Zároveň k nim budete vybírat objektivy, které jsou určené pro APS-C fotoaparáty – u každého je to vždy napsané. Pokud se nevyznáte v objektivech a jejich ohniskových vzdálenostech, tak si řekněte, co chcete fotit. Přírodu? Portréty? Od všeho trochu? 

 

Příroda a od všeho trochu

Pokud máte v plánu fotit přírodu, krajinky atd, sáhněte po nějakém setu s objektivem 18-55, 18-135 mm. Zajistíte si tím dostatečnou šířku na krajinky, případné přiblížení na nějaké to zvíře. Co se týče fotoaparátu, tak já používám fotoaparáty Canon, ale to je čistě subjektivní záležitost a nebudu vás přesvědčovat, proč byste si měli koupit právě Canon. Spousta lidí má rádo Nikon, spousta lidí má rádo Sony atd.. Je to čistě subjektivní. V případě krajinek vybírejte třeba nějaký set okolo 18 000 Kč i s objektivem, který bude mít ohniskovou vzdálenost alespoň 18 mm. Většinou to bývají sety s objektivem 18-55 mm.
Zjednodušeně lze říci, že čím nižší je ohnisková vzdálenost, tím více se vám na fotografii vejde, takže objektiv je tzv. širší, neboli širokáč. Širokoúhlé objektivy začínají na čísle 8 mm a končí cca u 35 mm. 35 mm se dá považovat už spíše i za takový portrétový objektiv, protože spousta fotografů s 35 mm fotí i portréty. Jinak 8mm jsou tzv. „Rybí oka“, která jsou spíše pro efekt a nedají se reálně moc využít.

Širokoúhlý objektiv – 8 mm až 35 mm
Portrétový objektiv – 35 mm až 105 mm
Teleobjektiv – 135 mm a více

Srovnání čipů fotoaparátů pro představu. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/APS-C#/media/Soubor:Sensor_sizes_overlaid_inside.svg

V těchto nižších cenových relacích většinou najdete objektivy typu zoom, tedy s proměnlivou ohniskovou vzdáleností, což je předtím zmíněný 18-55mm, ze kterého můžete mít širokáč a po přiblížení i portrétový objektiv. Na první pohled se to může zdát jako velmi výhodná věc,  ale co se kvality obrazu týče, nejlepší je mít vždy na každý fotografický styl jeden objektiv a na portréty především jeden s pevnou ohniskovou vzdáleností. To už ale pak zase saháme hlouběji do kapsy. Takže zjednodušeně. Pokud chcete fotit přírodu, doporučuji nějaký set kolem 18 000 Kč s objektivem 18-55mm nebo 18-135 mm. V těchto cenových relacích jsou si fotoaparáty u všech značek velmi podobné. S tímto fotoaparátem a objektivem můžete fotografovat prakticky cokoliv.

Dále, pokud chcete fotit přírodu, tak si pořiďte tzv, polarizační filtr a stativ. Jaký polarizační filtr a stativ vám poradí v nějaké specializované prodejně přímo na míru k objektivu a fotoaparátu. 

Portréty

Portréty jsou celkem specifická odrůda fotografování. Na tento styl fotografií vám doporučím víceméně to samé, jako na přírodu, s tím rozdílem, že zvolíme jiný objektiv. Na portréty pro vás bude nejvhodnější objektiv s pevnou ohniskovou vzdáleností 50 mm. Co se týče Canonu, tak ti mají skvělý 50 mm objektiv za 3300 Kč, kde doslova za pár korun dostanete hodně muziky. Tento objektiv má clonové číslo 1.8, což zjednodušeně znamená, že vám to udělá ten hezký efekt rozmazaného pozadí, tedy bokeh. Znovu zjednodušeně, čím nižší clonové číslo, tím u portrétů rozmazanější pozadí. 1.8 je ale dostatečná hodnota. Takže – fotoaparát, čistě tělo bez objektivu, kolem cca 15-16 000 Kč a k němu koupit objektiv s pevnou ohniskovou vzdáleností 50 mm. V tomto případě ani nemusíte řešit polarizační filtr, či stativ. 

Foceno na FF bezrcadlovku Canon EOS R s FF objektivem Sigma 35mm 1.4f

 

Shrnutí

Jako hobbíkovi vám tedy bude stačit nějaký set okolo 15-19 000 Kč s objektivem 18-55mm. Pokud byste chtěli fotit především lidi, mrkněte na fotoaparáty kolem 15 000 Kč a na 50mm objektiv. Celkově se vejdete do 20 000 Kč.

 

3) Asi bych si tím chtěl i časem přivydělat

 

Pokud si věříte a chtěli byste, aby vám časem z toho vypadla nějaká ta kačka, tak budete muset uvažovat trochu jinak. Budete muset uvažovat jako investoři. 

 

V tomhle případě bych nekoukal hned po nových fotoaparátech. Osobně bych sáhnul po nějakém bazarovém kousku, ale rovnou s Full Frame senzorem. Jak jsem psal výše, profesionální fotoaparáty jsou osazeny tzv. Full Frame senzorem. Proč kupovat bazarový a ne rovnou nový? No, je to jednoduché, jelikož nové FF fotoaparáty začínají bez objektivu na cca 35-40 000 Kč. Ano, bez objektivu, takže s tím nic nevyfotíte. Proto bych raději investoval peníze do nějakého zkontrolovaného použitého FF fotoaparátu. Takový bazarový kousek vás může vyjít třeba na 15-25 000 Kč, ale obrazová kvalita bude pravděpodobně na mnohem vyšší úrovni, než u nového APS-C fotoaparátu okolo 20 000 Kč. 

 

K FF fotoaparátu už samozřejmě musí být i FF objektivy. Ty jsou o poznání dražší, než objektivy určené pro APS-C. Pravděpodobně si všimnete, že většina APS-C a FF objektivů určené pro váš vybraný typ fotoaparátu bude mít stejný bajonet, tedy „závit“. To sice mají, ale APS-C objektiv na FF fotoaparátu použít nelze. Nebo tedy lze, ale budete mít na každé fotce obrovskou vinětu, takže fotografie nebude téměř vidět. Musíte tedy koupit i FF objektiv. 

 

Pokud se vám úplně nechce na začátku investovat do FF fotoaparátu s FF objektivem, můžete udělat ještě jinou věc. Koupit fotoaparát s APS-C čipem a k němu si koupit FF objektiv. Tato kombinace je možná a bude fungovat, jen budete muset u každého objektivu použít trochu matematiky. Jelikož APS-C čip je znatelně menší, než FF čip, budete muset ohisko na objektivu pokaždé před koupí přepočítávat. Pokud byste si totiž koupili FF objektiv s ohniskovou vzdáleností 35 mm, tak na APS-C fotoaparátu se z něj stane 50 mm a je z něj portréťák. Zjednodušeně stačí vždy FF ohnisko vynásobit číslem 1,5 a zhruba vám vyjde hodnota na APS-C fotoaparátu. Proč je nutné takto přemýšlet? Jelikož si můžete chtít třeba koupit portrétovou 50 mm pro FF, ale jakmile to nasadíte na svůj APS-C fotoaparát a je z toho automaticky 80 mm objektiv, se kterým už jste velmi přiblížení a nefotí se s ním tak jednoduše. Výhodou této kombinace je, že pokud se v budoucnu rozhodnete pořídit profesionální FF fotoaparát, už budete mít objektivy a nemusíte tak kupovat nové. 

 

 

Mé doporučení je jasné. Použitý, ale prověřený Full Frame fotoaparát a k němu full frame objektiv. Se základním pevným 50 mm objektivem  dokážete nafotit téměř cokoliv, je to velmi univerzální objektiv. Na krajinky ho sice moc nevyužijete, ale krajinkami byste si ani nepřivydělali. Případně pak 35 mm, ale ty už jsou dražší. Osobně bych investoval do objektivů od společnosti Sigma. Mají krásnou kresbou a za celkem dobré peníze dostanete velmi kvalitní objektiv. 

The post Pár tipů jak neudělat chybu při výběru prvního fotoaparátu appeared first on Tomáš Bederka Photography.

Dubaj – pracovní dovolená plná luxusu, ale i problémů

Už to bude tak půl roku, co se mi ozval majitel, pro mě do té doby neznámé, slovenské fitness značky Iron Aesthetics, že by měl zájem o spolupráci. Tenkrát jsme se sešli v Praze a to i s modelem Robertem, kterého jste mohli vidět na spoustě mých fotek a to i třeba pro Armani Exchange. Tenkrát z toho vznikla skvělá spolupráce a s Iron Aesthetics jsme toho nafotili již opravdu hodně, ale letos v březnu přišla skvělá nabídka, jestli chci letět do Dubaje, že bychom nafotili novou letní kolekci. Na odpověď nemuseli dlouho čekat, bylo to jasné ano!

Letěli jsme tři, tři chlapi, já, model Robert a majitel Iron Aesthetics Tomáš. Do Dubaje jsme přiletěli v noci, ve 2 ráno místního času, což je u nás 0:00. Přesně jak jsem očekával, letiště bylo ohromující. Co jsem ale nečekal, že si mě vychutnají hned na pasové kontrole. Při vstupu do země je nutné vystát obrovskou frontu plnou pakistánských a indických přistěhovalců a předstoupit ke speciálnímu senzoru s kamerou, který vám naskenuje obličej a oči a ověří vše podle biometrických údajů v pasu. Arabští kontroloři viditelně měli dobrou náladu, tak se rozhodli potrápit 173 cm vysokého světlého evropana. Abych prošel, musel jsem si prsty roztahovat obě oči až do přímo bolestivých úhlů, jen aby mě údajně skener naskenoval oči, což byla absolutní hloupost, protože když otevřu oči doplna, je to absolutně dostačující. Pánové z toho ale měli viditelnou srandu, tak jsem je nechal se pobavit, aby mi náhodou nedělali problémy při vstupu do země.

Po tomhle očním varieté nám došlo, že je přibližně 2:30 a my máme check-in na hotel až ve 14:00.  Perfektní, co jako těch 10 hodin budeme dělat? Rozhodli jsme se vzít Uber a dojet do blízkosti našeho ubytování, abychom tam někde přečkali těch 10 hodin. V tu dobu už jsme byli nějakých 18 hodin na nohou, což ještě šlo, ale únava už byla dost znát.
Samozřejmě, když neznáte Dubajské letiště, které je opravdu ohromné, je těžké na mapě v Uber aplikaci označit, kde vlastně stojíte. Nakonec asi po 15 minutách hledání, tuctu vyměněných zpráv s pakistánským řidičem černého Lexusu, jsme se našli o dvě patra níže na parkovišti pro taxíky. Btw. černý Lexus není žádné speciální Uber auto. Všechny Uber vozidla v Dubaji jsou pouze černé Lexusy, nanejvýš tři roky staré. Cesta trvala asi půl hodiny a to jsme jeli po dálnici středem města rychlostí 120 km/h, což si dokážete zhruba představit, jak asi Dubaj je velká a to jsme projeli sotva třetinu. Po cestě jsme si užívali nádherné výhledy na mrakodrapy a úžasy noční Dubaje.
Než jsme se doprdelili do Dubaj Marina, což bylo místo, kde jsme měli ubytování, tak už bylo přibližně 4 ráno a nám zbývalo stále 8 hodin do check-inu na hotel. Rozhodli jsme se, že zkusíme v okolí najít nějaké ubytování jen na půl noci, ale to jsme netušili, jak obrovský problém to bude. Prošli jsme několik možností a všude buď měli absolutně plno, nebo chtěli až 2000 dírhamů, což je cca 12 000 Kč, za tři lidi na vlastně necelou noc. Všichni jsme uznali, že to byl absolutní nesmysl, tak jsme se rozhodli jet na pláž a tam přečkat. Odchytli jsme si taxík a ten nás hodil na nedalekou pláž. V 6 ráno jsme tam nebyli překvapivě první, a už se pár lidí koupalo. Odložili jsme si kufry na pláž, převlíkli plavky a šli jsme do moře.

Přibližně v 10:30, když už jsme byli více jak 24 hodin na nohou, se Tomášovi ozvali z ubytování, že se omlouvají, ale mezi zaměstnancem a majitelem došlo k nějakému podvodu a nemohou nás ubytovat a že je jim to opravdu líto. Vážně skvělá zpráva, když jste v Dubaji, kde je veškeré ubytování zamluvené více jak měsíc dopředu a vy sedíte v plavkách s kufry na pláži a veškeré check-ins začínají za cca 3 hodiny. No a tak začalo dobrodružství typu ulov domov. Projížděli jsme AirBnb, Booking a všelijaké aplikace a portály na ubytování a stále jsme nemohli najít nic cenově dostupného, popřípadě na nějaké normální úrovni a ne palandu ve smíšeném pokoji pro 12 lidí. Když už jsme začli být dosti zoufalí, objevila se nabídka, na kterou jsme čekali. 3 pokojový apartmán v Continental Tower v Dubai Marina, se 3 koupelnami, dvěma balkony, bazénem a fitness centrem. Cena? Neuvěřitelně nízká na takový luxus. No neváhali jsme, bookli to a zaplatili. Check-in byl zase ale až od 14:00. Došli jsme si tedy na pozdní snídani a zavolali manažerovi, jestli bychom mohli přijít už ve 12 a pověděli mu nás příběh. Manažer souhlasil a my jsme se tak konečně mohli vydat ubytovat a konečně se vyspat.

Při příchodu na hotel se o nás rychle postarali, najedli jsme se, dali sprchu a šli spát.

Když jste tak moc přetažení, tak už vám spát ani moc nejde, takže jsme se kolem 5 odpoledne probudili a vyrazili se projít alespoň po okolí. Zde vám zasdílím pár fotek, ať víte, jak to tam v okolí vypadalo.

První den focení

Po prvním dni plných problémů ale i šťastných konců jsme se vydali fotit. Vyrazili jsme v 10 hodin dopoledne, vždyť v 10 ještě nebude takové vedro. Omyl. V 10 ráno už bylo 34°C ve stínu, tudíž přes 40°C na slunci. Mno, i mistr tesař se někdy utne. Naštěstí jsme nešli daleko, ale jen dolu do mariny. Fotili jsme především trička z nové kolekce. Největším problémem bylo samozřejmě ohromné vedro a přímé slunce. Museli jsme fotit rychle, jelikož se to přímé slunce nedalo vydržet. Naštěstí jsme všichni tak sehraní, že jsme to měli za chvíli odfocené a šli jsme se rychle zchladit do bazénu. Pár fotek z prvního focení vidíte hned zde:

Po odpočinku na bazénu, vířivce a pozdním obědu jsme se s Robertem rozhodli, že se pojedeme podívat do centra do Dubai Mall, Burj Khalifa a na Dubai Fountain. Zavolali jsme si Uber a vyrazili jsme. Cesta od nás z Mariny k Dubai Mall trvala cca půl hodiny a stála 80 dírhamů, což je cca 480 Kč. Pak jsme zjistili, že jízda obyčejným taxíkem stojí asi 50 dírhamů, což je tak 300 Kč. Pokud jezdíte denně taxíkem, tak zjistíte, že ušetřit na každé jízdě téměř 200 Kč se opravdu vyplatí. Takže v Dubaji opravdu raději Uber nepoužívejte.

Dubai Mall byl ohromující. Obrovské akvárium se žraloky, vodopády a další nádherné dekorace v již tak ohromném kolosu byly opravdu neuvěřitelné. Hodně jsme se těšili na legendární fontány, které mají show každých 30 minut až do 11 do večera. Připravte se na obrovský nápor lidí hned u Dubai Mall. Pokud ale popojdete kus dál pod Burj Khalifa, nebudete se s nikým mačkat. Show trvá přibližně 5 minut a je to opravdový zážitek. Tuhle akcičku jsme si užili a po „večeři“ v Mc Donalds jsme jeli zase na hotel.

Třetí den

Třetí den nás čekalo samozřejmě zase focení. Tentokrát jsme se ponaučili a vyrazili jsme dříve a na lepší místo, kde nebylo hned od rána přímé slunce. Fotili jsme zase v Dubai Marina, ale tentokrát na super mostě s parádním výhledem na Marinu a mrakodrapy. Po focení zase bazén, jídlo, odpočinek a odpoledne jsme dofotili zbytek věcí.

Burj Al Arab a zabavený fotoaparát

Dny ubíhaly a my jsme stále fotili a užívali si nádherou Dubaj. Den před odletem jsme se rozhodli jít na pláž k nejluxusnějšímu hotelu Burj Al Arab. Focení probíhalo v pořádku, koupali jsme se, prostě pohoda.

Po focení jsme jeli na hotel, dali oběd a šli na pláž. Poslední focení. Úplně poslední. Šli jsme na pláž, v klidu fotíme. Máme již téměř vše odfocené a mě napadne jít ještě na cyklostezku udělat 5-10 fotek, ať to vypadá alespoň trochu jinak. Vyjdeme na cyklostezku, kde nikdo nejezdil, uděláme 5 fotek a přijede arab v golfovém vozíku s nápisem security. Chvíli se na nás dívá, pozdraví, podá mi ruku a ptá se, co tu fotíme. Povím mu, že fotky na Instagram. Arab se podívá na fotky, vezme foťák do ruky a řekne mi, ať se dostavím do security room, že mi foťák zabavuje a že tam se domluvíme, co uděláme dál. Perfektní zakončení celé Dubaje. Naštěstí Robo sebou měl občanku, vzali jsme věci a Tomáše a šli jsme hledat security room. Po chvílí hledání jsme dorazili do místnosti ochranky v garážích pláže. Otevřeli jsme dveře a už tam čekalo 5 nastoupených černochů s fotoaparátem v ruce. Chvíli jsme jim vše vysvětlovali a oni nám zase vysvětlili, že marketingové fotky se v celé Dubaji fotit nesmí bez povolení. Já měl samozřejmě fotoaparát plný fotek z focení z Mariny, Burj Al Arab a samozřejmě jsem neměl všechny fotografie zálohované v počítači, protože mě nenapadlo, že by taková situace mohla nastat. Běžně si po každém focení fotografie ihned zazálohuji do počítače, ale na „dovolené“ jsem měl nějaký lážo plážo režim a tak jsem nezálohoval. Tahle jedna chyba se mohla stát osudnou a mohli jsme přijít o všechny fotografie z celého týdne. Naštěstí vše dopadlo jinak.

Pán z ochranky si začal postupně projíždět fotografie. Jelikož je zrcadlovka složitá, navedl jsem ho tak, aby si projížděl pouze fotografie z toho dne a šel zpět tím dnem. Postupně odmazával jednu fotografii za druhou. V tu chvíli mi došlo, že se ve foťáku nachází fotky, ze kterých by mohl být obrovský problém. Jaké fotky? Robert je tanečník a striptér. Ke své práci chtěl ode mě udělat pár promo fotek v apartmánu a samozřejmě to nebyly uplně fotky oblečené, jelikož musely být dosti sexy. Řeknu to asi takhle, jednoduše tam byla na jedné fotce jeho nahá prdel 😀  . Jakmile mi došlo, že ochranka se k fotkám blíží, odklonil jsem hlavu a koukal pouze na kluky, kteří mu koukali stále pod ruce. Jakmile oba odvrátili hlavu se studným výrazem, bylo mi jasné, na co sekuriťák narazil 😀 . Chvíli se vyptával, vysvětlili jsme mu vše ohledně Robovi práce a proč ty fotky vznikly. Pán se jen zasmál a začal se vracet zpět, tudíž nešel dál tím dnem a nenašel fotky od Burj Al Arab a podobně. Celkově mi vymazal asi 30-40 fotek, které více méně byly k ničemu. Kdyby ale místo tohoto černocha vymazával fotky přímo manažer, tedy ten Arab v Gucci brýlích co mi fotoaparát zabavil, byl by z toho uplně jiný problém. Pravděpodobně by mi zabavil celý fotoaparát a už by mi ho nevrátil. Naštěstí ale vše dopadlo dobře, fotoaparát jsem dostal, o pár fotografiíí sice lehčí, ale to vůbec nevadilo. Měl jsem ho a fotografie s Robovou holou prdelí jsem okamžitě smazal 😀 . Tady vám alespoň ukážu jednu z těch promo fotek pro něj:

Závěr

Závěrem bych chtěl říci, že celá „dovolená“ dopadla nakonec dobře. Nic vážného se nestalo a všechny problémy, kterým jsme čelili, ty jsme zvládli. Fotografií vzniklo obrovské množství a to byl účel. Pokud byste chtěli Dubaj navštívit, určitě vám to doporučuji. Je to neuvěřitelné místo, je tam neuvěřitelně čisto, klid a bezpečno. Alkohol pořídíte pouze na letišti, nebo ve speciálních barech, nikde jinde. Pivo vás tam vyjde večer cca na 300 Kč. Obecně je tam dráž jak tady, ale ne nijak výrazně, počítejte přibližně vše 2x tolik jak tady v centru Prahy. Oběd či večeře v běžné restauraci vás vyjde na cca 350 Kč. Pro porovnání, velké menu v Mc Donalds vás vyjde na 170 Kč cca, což není tak velký rozdíl oproti Praze. Ubytování s letenkami na týden stálo cca 11 000 Kč, což je skvělá cena. Nejvíce člověk utratí za taxíky.

Díky, že jste to dočetli až sem a přeji vám krásný den! 🙂

The post Dubaj – Město snů appeared first on Tomáš Bederka Photography.

Henrique

[image-comparator left=“http://www.tomasbederka.cz/wp-content/uploads/2017/12/IMG_7605-3.jpg“ right=“http://www.tomasbederka.cz/wp-content/uploads/2017/12/IMG_7605.jpg“]
[/image-comparator]

[image-comparator left=“http://www.tomasbederka.cz/wp-content/uploads/2017/12/IMG_7696.jpg“ right=“http://www.tomasbederka.cz/wp-content/uploads/2017/12/IMG_7696-1.jpg“]
[/image-comparator]

Elizabeth

[image-comparator left=“http://www.tomasbederka.cz/wp-content/uploads/2017/11/IMG_5766.jpg“ right=“http://www.tomasbederka.cz/wp-content/uploads/2017/12/2AAA.jpg“]
[/image-comparator]

Halloween

[image-comparator left=“http://www.tomasbederka.cz/wp-content/uploads/2017/12/1AAA.jpg“ right=“http://www.tomasbederka.cz/wp-content/uploads/2017/12/1BBB.jpg“]
[/image-comparator]

Chcete vidět více úprav?

Líbilo se vám porovnávání před a po? Mrkněte i na předchozí článek, kde najdete další úpravy před a po: http://www.tomasbederka.cz/pred-po/

The post Před a po NO.2! appeared first on Tomáš Bederka Photography.

Minule jsem vám psala o suchý pleti, dneska si pro změnu můžete počíst něco NORMÁLNÍ PLETI

JAK POZNÁM NORMÁLNÍ PLEŤ?

Normální – co je normální? V dnešní době je slovo normální dost špatně vysvětlitelný. Nicméně, u pleti je to naštěstí jednoduchý.  Normální pleť teda poznáte tak, že je měkká, pružná, dobře prokrvená, nemá suchý místa ani se nemastí, má malý póry, akné se objevuje jen málo nebo vůbec. T-zóna se nemastí a po celý ploše kůže na obličeji působí stejně.

ČIŠTIT

Je to vlastně IDEÁLNÍ typ pleti, funguje ukázkově a proto je potřeba jejího fungování nezasahovat nijak dramaticky, dejte si pozor na produkty, co by vaší pleť mohly vysušit (to jsou ty, ve kterých je alkohol).

Jako u každýho typu pleti je potřeba důsledně pleť čistit. Důsledně ale jemně! Pro normální typ pleti, jsou vhodný jak gely nebo oleje tak mlíčka, který maj hydratační a vyživující účinky. Olej o kterym tady píšu je speciální olej na odličování, kterej se při kontaktu s vodou napění, a po smytí nechává pleť krásně jemnou. Navíc dokáže odstranit i fakt odolnej make-up. Ideální je nanést gel, olej nebo mlíčko na ještě nalíčenej obličej prstama, vmasírovat, a pak smýt ve sprše nebo nad umyvadlem.
Teprve na osušenou pleť aplikujte vatovým tamponkem tonikum, který pleť dočistí a pomůže uzavřít póry. (Tonikum – na rozdíl od pleťový vody neobsahuje alkohol, kterej pleť zbytečně vysušuje) Tonikum si můžete taky vyrobit doma, stačí otevřít internet a najdete hromadu fakt easy a finančně nenáročnejch receptů.

Jednou za týden si udělejte peeling abyste z pleti odstranili odumřelý buňky, který by jinak bránili vstřebávání krémů a masek. Pro normální pleť je spíš než klasickej peeling (ten s těma kuličkama) vhodnej enzymatickej peeling, je mnohem šetrnější. Je to vlastně kompletně přírodní produkt, na bázi enzymů, který máme všichni přirozeně v těle a pomáhají nám štěpit jednotlivý potraviny (součást trávení). Enzymy v tomhle produktu začnou hned po styku s vaší pletí reagovat a jemně vás zbaví jen odumřelých buněk a samozřejmě vyčistí i póry. Tohle hloubkový čištění doporučuju dělat den před maskou.

MAZAT

I když je normální typ pleti ideální protože je absolutně neproblematická, časem, jako každá pleť, ztrácí vláhu a může se postupně proměnit až na suchou. To je jeden velkej důvod proč i bezproblémovou tvářičku mazat.

Sérum je koncentrovaná látka, která působí uvnitř pleti. Protože normální pleť funguje sama dost dobře, začněte ho používat až kolem třicítky. To je období kdy pleť začíná být sušší než jste byli zvyklí. Jestli je vám tedy kolem třiceti, kouknětě se po nějakym séru. Pro všechny typy pleti je super kyselina hyaluronová, ta regeneruje a hydratuje pleť, je to totiž jedna z hlavních složek mezibuněčný hmoty. To znamená, že jen dodáte pleti, to, co už tam přirozeně bylo. Sérum se aplikuje v pár kapkách na celej obličej jako úplně první věc po vyčištění pleti.

Krém na den používejte hydratační, s lehkou texturou na bázi vody. Na noc pak klidně hutnější a regenerační krém (mastnější). Je rozdíl, jak se budete potřebovat mazat v létě a v zimě. V létě pleť není tak suchá, takže stačí jen lehký krémy. Pozor ale na ochranu, určitě potřebujete krém co má SPF, jinak si zbytečně zaděláváte na předčasný vrásky.  V zimě naopak potřebujete větší výživu, protože mráz je hovado a nikoho nešetří. Sami to poznáte, že je třeba dát si na tvář něco hutnějšího, nebo naopak, že stačí jen něco lehkýho. Stačí vnímat svojí kůži.

Oční krémy jsou taky dost duležitý, kůže pod očima je totiž až 8x tenčí, než kůže na zbytku obličeje. Navíc pod očima nemáme mazový žlázy, který přirozeně promašťujou a tím pádem i chrání pleť. To znamená, že o to dřív tam můžete očekávat vrásky nebo minimálně pocit pnutí a suchosti.. Výběr očního krému, je v podstatě stejnej jako u krémů na obličej.  Začít můžete s těma lehkýma, a s věkem nebo v zimě přidávat na hutnosti.

Masky:

Jednou za týden si dejte masku, normální pleť má hodně na výběr, od těch hydratačních, přes regenerační, detoxikační nebo projasňující. Vybírejte podle toho, co zrovna potřebujete. Když jste třeba po nemoci, máte za sebou dlouhý cestování, dejte si detox. Po párty hydratační (jo, alkohol vysušuje pleť i když ho užijete vnitřně) Po nemoci, a delším pobytu na slunci si dejte regenerační. Když máte pocit, že máte jakoby zašedlou pleť, použijte rozjasňující. Možností je celá řada, stejně jako výběr masek. Těch najdete fakt kvanta jak v drogérkách, tak na netu, ale i v parfumérkách. Taky neni vůbec špatný si masku vyrobit doma, jde to z běžně dostupných surovin a nestojí to tolik jako ty kupovaný, navíc víte přesně co si na ten obličej dáváte.

Tak a to je všechno, Normální pleť je dar! Važte si ho a pečujte o ní, ať se z vás nestanou vysušený báby, nebo dědci.

RECAP:

1. Čištění – jemný a šetrný pomocí gelů, mlíček nebo olejíčků. V prstech namazat na celej, ještě nalíčenej obličej a pak smýt vodou ve sprše nebo nad umyvadlem. Potom potřít obličej tonikem. Jednou za týden peeling
2. Mazat – ráno lehkym krémem na bázi vody, večer klidně hutnějšim. To samý s očnim krémem. Sérum až kolem třiceti.
3. Masky – Podle potřeby si vyberte druh masky, a jednou týdně si jednu dopřejte.

Díky za pozornost, Těšim se na vás v dalšim článku.

Mějte se krásně, Petra.

The post #HOWTOMAKEUP NO.3 – NORMÁLNÍ PLEŤ appeared first on Tomáš Bederka Photography.